Letos si připomeneme již 32 výročí listopadových událostí roku 1989. Uběhlo docela dost vody na to, abychom každý z nás mohl bilancovat. Jako člověk, který zažil 17.listopad ve svých 29 letech vím, jaká obrovská změna se udála. A to zejména z pohledu dnešní generace mých rodičů i generace mé. Nešlo pouze o ztrátu řady jistot a potřebu se přizpůsobit všem těm změnám, které doposud neskončily. Šlo i o změnu společnosti jako celku, kdy přechod k tržnímu hospodářství a k demokracii přinesl řadu nejen pozitivních, ale i negativních zkušeností. A je na každém z nás, aby si na pomyslných vahách tyto zkušenosti zhodnotil.
Přes všechna, ať již pozitivní či negativní hodnocení polistopadového vývoje je zcela jasně říci, že události 17.listopadu 1989 je třeba si připomínat. Vždyť je to obrovský milník v našich novodobých dějinách a to nejen proto, že se rozpadl společný stát Čechů, Slováků, Moravanů, Slezanů a dalších národností či menšin, ale zejména proto, že jsme se opětovně začlenili do mezinárodních po boku těch nejvyspělejších zemí světa. A pokud objektivně hodnotíme celý polistopadový vývoj, pak přes řadu přetrvávajících problémů vzrostla životní úroveň obyvatelstva, zkrásněly naše města a obce a zlepšila se veřejná infrastruktura.
Ale hlavně, jak já s oblibou říkám, naše generace přinesla mnohé oběti proto, aby se našim dětem a našim vnoučatům žilo lépe než nám. To má být motor všeho počínání nejen všech občanů, ale zejména politiků. A ruku na srdce, opravdu se tímto řídíme v každém našem rozhodování a konání. Jako realista si to nemyslím, ale právě proto je důležité si tohle uvědomovat a neustále připomínat. A pokud si dobře vzpomínám na tehdy pohnuté listopadové události, kdy ještě nebylo jisté, kudy se naše společnost nakonec bude ubírat, je třeba poděkovat všem, kteří se o tuto změnu zasloužili. A v prvé řadě jsou to naši občané, bez jejichž pracovního úsilí, rodinného zázemí i snahy posunout svět o kousek dále, by to opravdu nešlo. A to často i navzdory politikům, kteří tomuto vývoji házeli klacky pod nohy.
