09.03.2016 Byly časy, kdy se vedly politické debaty nad tím, že máme v České republice příliš mnoho lůžkových zdravotnických zařízení, které nemocnice a oddělení zrušit, které zprivatizovat, které přeměnit na sociální lůžka, atd.
09.03.2016 Byly časy, kdy se vedly politické debaty nad tím, že máme v České republice příliš mnoho lůžkových zdravotnických zařízení, které nemocnice a oddělení zrušit, které zprivatizovat, které přeměnit na sociální lůžka, atd. Nemocnice jako ekonomické subjekty optimalizovaly náklady a jejich zaměstnanci byli vesměs těmi, kdo doplácel na úvahu, že ve zdravotnictví je peněz dost, stačí lépe hospodařit a nekrást. To nejcennější jsou ale lidé, ty žádné investice ani přístroje nenahradí. Jako bychom to neslyšeli nebo slyšet nechtěli.
Občasné stávkové pohotovosti a symbolické stávky i výpovědi a akce typu Děkujeme, odcházíme, byly brány jako nemístné vydírání. A tak jsme dospěli do stádia, kdy bez velkého zájmu přišly tržní vztahy i na trh práce ve zdravotnictví. Zdravotníci, lékaři i zdravotní sestry získali sebevědomí na to, aby svou profesi šli vykonávat tam, kde budou podmínky prostě lepší. Ti, kteří odešli do zahraničí, už zdaleka nejsou vnímáni jako dobrodruzi. Za dobrodruha začali být bráni spíše ti, kteří ve veřejném zdravotnictví zůstali. Na české zdravotnictví můžeme být právem hrdí. Chybějící zdravotníci v českých nemocnicích jsou reálná hrozba, kterou nemůžeme přehlížet. Výzvu České lékařské komory proto podporuji. Je to výzva na vládu i opozici, na ministerstvo financí, zdravotnictví, parlament i kraje a obce. Česká republika musí najít prostředky, jak své zdravotníky v českém zdravotnictví udržet. Jinak se otázky, které se kdysi řešily od stolu, vyřeší samy. Nedopusťme to. V českém národním zájmu.
